O Orontovi
Když skončila třicetiletá válka, krajina pod Houskou byla na mnoha místech vypálená a pustá. Krajem se toulaly tlupy vysloužilých žoldnéřů, kteří přepadali, loupili a vraždili.

Jedna taková tlupa, vedená švédským důstojníkem Orontem se usadila na hradě Houska. Loupežníci přepadali vozy, kupce i osamělé pocestné a nad nikým neměli slitování. Kudy prošli, tam za nimi zůstala jen spoušť a vylitá nevinná krev. Nakonec v Mělníce vyhlásili, že kdo loupežníka Oronta dostane živého nebo mrtvého, dostane sto tolarů.
Ve Stránce žil myslivec Jiranda. Chlap jako hora. Ten se spojil s přítelem Mazancem z Olešnice a dohodli se, že zkusí štěstí. O loupežníkovi Orontovi se říkalo, že je nezranitelný. Prý se ho žádná kulka nedotkne. Střela, vyslaná proti němu se loupežníkovi vyhne obloukem. Dlouho si oba přátelé lámali hlavu, jak loupežníka a jeho kouzlo obelstít. Až jim pomohl kovář, co měl živnost ve Střezivojicích. Tenhle člověk se vyznal vedle svého řemesla ještě i v tajemné moci léčivých bylin a také znal tajemství lití kouzelných kulí, co dovedou zasáhnout nezranitelného.
Zašli proto za ním, řekli mu o svém úmyslu a po
žádali kováře o pomoc. Ten o půl noci, když je měsíc k zemi obrácený svou temnou polovinou, odlil ve své kovárně z olova a čarovných přísad kuli. A tím zpečetil i osud švédského důstojníka.
Za několik dnů za svítání vyrazili oba myslivci k hradu Housce. Vzali sebou ještě pár přátel. Každý ze skupiny nesl dvě tři pušky, skoby a lana, pomocí nichž se chtěli do hradu dostat. Kousek od hradní jídelny stávala opuštěná kovárna. Tam se myslivci ukryli. Mazanec vystoupil na půdu a mezerou mezi uvolněnými šindeli prostrčil hlaveň pušky. Tu zamířil rovnou do okna jídelny, kde loupežník Oront jídal i spal. Pak vložil do hlavně kouzelnou kuli, upěchoval ji a na pánvičku nasypal prach. A potom čekal.
Mezi tím vylezl Jiranda na protější skálu a mocným hlasem zavolal: „Oronte! Oronte!“ Po chvíli se v okně objevila rozespalá hlava švédského důstojníka. Zlostně zakřičel: „Co je? Kdo si dovoluje na mne takhle křičet?“ „To se hned dozvíš!“, zasmál se Jiranda a v zápětí na to houkla rána z pušky. Čarovná kule, vystřelená myslivcem Mazancem proletěla vzduchem a zasáhla Oronta  přímo do čela.  Marně se v posledních vteřinách svého života snažil pomocí kouzel loupežník odvrátit svůj osud. Ani čert, se kterým byl ve spolku, neměl tolik sil, aby ho ochránil. Smrt byla rychlejší a mocnější.
Na Housce nastal poplach. Zmatení a poděšení loupežníci náhlou smrtí svého vůdce propadli panice a po kanonádě, kterou spustili zbylí myslivci, se nakonec vzdali. Po necelých dvou hodinách střelby a po zteči hradeb vyšlo všech deset zbylých loupežníků s rukama nad hlavou před bránu a tam byli spoutáni. Pak je naložili na připravený vůz a odvezli do mělnické šatlavy.

O odsouzenci
Kdysi chtěli obyvatelé hradu zjistit, jak opravdu peklo pod Houskou vypadá. Nabídli tedy odsouzenci na smrt milost, pokud ono „peklo“ zdokumentuje. On přikývl a tak jej začali spouštět po laně do skalní průrvy - brány do pekel. Po chvíli ale začal vyděšeně křičet, vytáhli ho tedy urychleně ven. Vlasy mu zbělely hrůzou a tvrdil, že tam dole viděl ďábly a že se peklo nedá srovnat se smrtí a nadále odmítl „peklo“ popisovat! Údajně za několik dní zemřel. Lidé pak chtěli průrvu zasypat, ale jako by byla bezedná, veškeré kamení jen padalo a díra na ně zírala svou temnou hloubkou. Nakonec to vzdali … později se ji povedlo zasypat po třech letech usilovné práce majitele hradu Jana mladšího z Vartenberka.

Postava v mnišské kápi
Podle legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat.